Na cestě poválečným Abidjanem

Přestože nejsem v Abidjanu, ale v poklidné Evropě, která si užívá teplých jarních dnů a válečné útrapy zná jen z televizních šotů, realita mého přechodného afrického bydliště je mi v patách na každém kroku. Každý den čtu zprávy na Abidjan.net, abych si udělala obrázek, jak vypadá tamní situace, telefonuji a píši si s lidmi, kteří tam zůstali nebo město nedávno jako já opustili. Zprávy jsou různého ražení, od  optimistických, důvěryhodných přes špatné, neuvěřitelné až hrozné. Mezi ty dobré patří tvrzení, že situace se pomalu stabilizuje, mezi  zajímavé pak jistě nabídka volné prohlídky zbytků Gbagbova bunkru. Nevím, jak to vidí obyvatelé Abidjanu, ale co se mě osobně týče,  přes velkou náklonnost k historickým objektům a faktu, že bych to měla za humny, být ve městě, bych  tuto atrakci určitě vynechala. 

Špatné jsou zvěsti o probíhajícím rabování, kdy si vojáci FRCI (Forces républicaines de Côte d'Ivoire, Republikánské síly Pobřeží slonoviny, což je nová armáda země, složená z  bývalých Forces Nouvelles, Nových sil, které od roku 2003 kontrolují severní část země a části původních vládních jednotek, kterým Ouattara dekretem nařídil podřídit se nové armádě) vynucují přístup do domů pod záminkou hledání zbraní a ty pak následně rabují. Děje se tak hlavně v sídlech Gbagbových stoupenců (předtím to bylo naopak, trpěli Ouattarovi příznivci) ale i v opuštěných domech cizinců. Včera jsem se dozvěděla, že byl postižen náš známý, který bydlí nedaleko od nás. Jeho manželka s dvěma dětmi odjela už v prosinci a on sám nedávno, všichni s jedním kufrem, v domě zůstal veškerý jejich majetek. Nemohla jsem spát a pořád myslela na to, co budou vojáci dělat s tolika hračkami...

Naprosto optimisticky na mě v této situaci zapůsobil mail, který mi poslala kamarádka, která pracuje a žije se svým manželem v Abidjanu. Oba jsou Evropané, kteří ale zůstali přes nebezpečnou situaci v zemi a prožívali s námi poslední týdny bojů ve městě. Protože bydlí v „klidnější“ čtvrti anebo jsou prostě hrozně odolní, odhodili vzpomínky na tvrdé zážitky a zůstávají dál. Před několika málo dny podnikli cestu po Abidjanu, kterou mi popsali, a kterou teď jednoduše přeložím a nebudu na ní nic moc měnit, protože  je autentická a optimistická jako oni sami.

Ahoj,

právě jsme se vrátili z cesty na mopedu po Abidjanu, kterou jsme uskutečnili několik dní poté, kdy to vypadá, že boje skutečně zkončily. Rozhodli jsme se pro tento způsob přepravy, protože jsme slyšeli, že v Abidjanu FRCI, tedy Ouattarovi vojáci, stále ještě rádi zabavují auta, zejména ta terénní a tak jsme raději zvolili moped. Využili jsme prázdné ulice a objeli jsme „celé“ město. Tím myslím centrální čtvrtě, ne ty lidové, jako Abobo, Adjamé nebo Koumassi. 

Napřed jsme otestovali silnici směrem k hotelu Golf, který není od nás daleko. Nádherný pohled, všechny ty strach nahánějící silniční zátarasy jsou pryč, místo nich  sedí u zbytků překážek dobře naladěné „modré helmy“. Když jsem jim vysvětlila, že chci projet k hotelu, protože se chci podívat do stájí v jeho těsném sousedství  a vidět, jak se vede koním, měli velké pochopení a nechali nás jakoby samozřejmě projet. Zázraky se opravdu někdy dějí a koním se  vůbec nic nestalo! Je jich tam pořád kolem čtyřiceti a byli prý dobře chráněni a jsou pořád ještě, protože u vjezdu stojí stále bílý tank OSN. Když jsem se dívala na „manéž“, kde jsme spolu dřív jezdily a mohly přitom sledovat přes plot, jak se  hemží Ouattarovi lidé v zahradě hotelu, nevěděla jsem, jestli se mi to nezdá. Ale nezdá a tak to uklidní snad také Tebe, i když naše starosti o koně nebyly v posledních týdnech ty nejpodstatnější! 

(Do hotelu Golf se uchýlil po volbách, které podle mezinárodního mínění vyhrál, jeden ze dvou kandidátů na post prezidenta, Alassane  Ouattara a s ním tam pak žila a pracovala i jím sestavená vláda. Byli chráněni několka stovkami modrých přileb, tedy příslušníků OSN, kolem kterých pak udělali neproniknutelný kruh vojáci druhého prezidentského kandidáta Laurenta Gbagba, s cílem osazenstvo hotelu vyhladovět. Letecký most helikoptér OSN ale dokázal celou dobu dodávat zásoby.)

Nevrátili jsme se, ale pokračovali drze dál kolem hotelu. Všude přívětiví vojáci, kteří nás pořád přátelsky zdravili a často dělali gesto rukou s palcem dolů, když jsme kolem nich projížděli. Pak už jsme se dali směrem ke Cocody-Ambassades. Na cestě ohořelý zbytek tanku, válka je přece jen vidět, ale žádné silniční zátarasy, zcela neobvyklé. Jedeme směrem k Vašemu domu, tam, kde byla vždycky, i před válkou, vojenská kontrola – nic. Vaše ulice, bez tanku a úplně jiná než jsi ji musela zažít v posledních týdnech Ty. Zaklepali jsme na Vaše hlídače a krátce si s nimi popovídali. Mají se dobře a také u Vás je všechno v pořádku. Tesla tam byla také a jako vždycky byla velmi přátelská. Dali jsme hlídačům naše číslo, kdyby Vás v případě nouze nemohli zastihnout. Dělali na mě ale velmi kompetentní dojem a myslím, že dům i pes jsou v dobrých rukách. 

Okolí působí dobře a klidně, no jo, sem tam ty zuhelnatělé karoserie. 

Pokračujeme k RTI, televizi, odkud byla do poslední chvíle vysílaná hektická propaganda ve prospěch Gbagba. Vše klidné, jen na křižovatce před budovami jsou vidět zbytky po bojích, které tady probíhaly: zdemolovaná vozidla všeho druhu, která sloužila jako barikády. 

Jedeme na Plateau (obchodní čtvrť, sídlo úřadů, bank, velvyslanectví a také prezidentského úřadu), ulice jsou liduprázdné, pro člověka, který ví, jak neskutečně přeplněné a neprůjezdné to tu normálně bývalo, těžko představitelné.

A dál přes most Houphouët-Boigny (jeden ze dvou mostů přes lagunu) do čtvrti Treichville. Pár Ouattarových vojáků kontroluje těch několik málo taxi, která tudy projíždějí. Když si nás jeden z vojáků všimne, na mopedu a bez ochrany hlavy, volá na nás, že máme nosit helmy! Poukazuji na velké vedro a tak jen mávne: “Dobře, jeďte...“ Myslím, že vojáci musí mít teď jiné starosti než vysvětlovat dvěma bělochům pravidla silničního provozu ;-)

Vlakové nádraží v Treichville je nepoškozené. I když dopravní uzly musí být ve válce strategické, je vidět, že tady to nikoho nezajímalo. (Kromě spojení Abidjanu s hlavním městem Burkiny Faso Ouagadoukou v zemi prakticky neexistuje  vlakové spojení)

Dalším cílem je „Zone 4“.  (Čtvrť proslulá mnoha obchody, restauracemi, bary a obchodními centry evropského typu). V supermarketu Cap Sud jsme si dali ledovou čokoládu. K jídlu nic neměli, ale i tak jsme si opravdu nestěžovali! Došlo i ke změnám: na parkovišti nejsou jako obvykle jen hlídači ale také vojáci FRCI, kteří přísně dozírají na pořádek. Auta tudy, mopedy jinudy, vchod pro pěší zase úplně jinde. Měla jsem pocit, že jsem ve Švýcarsku! Jasně, že jsme napřed udělali všechno špatně. Jak mám tušit, že v Abidjanu teď panují taková přísná pravidla pro chodce i řidiče? Ale vojáci měli velké pochopení a nanejvýše zdvořile nám vysvětlili, jak to teď funguje.

Jedeme dál směrem k letišti. Tady jsou vidět stopy rabování, bodova Telecomu to evidentně odnesla. Na internetu jsem viděla snímky obchodu Orca, ale evidentně to není ten velký, ale ten menší „Orca Tendances“, protože před ním ještě leží zbytky zboží jako části sprch a klozetových mís. A mraky odpadků. Sem tam  jsou vidět  převrácená a ohořelá auta, ale jinak to není tak zlé. 

Vracíme se zpět přes most, před námi mrakodrapy Plateau. Vpravo laguna, klidná a přátelská. Ještě před týdnem se tudy dostávali Mladí patrioti k Gbagbovu sídlu, aby posílili jeho obranu. Jako živé štíty...

Cesta nás vede znovu do Cocody-Ambassades. V některých ulicích stojí úplně zničená vozdidla Gbagbovy armády a svědčí o těžkých bojích. Příslušníci Policejní školy stáli až do posledního okamžku na Gbagbově straně a sváděly se o ni líté boje. Čerpací stanice naproti je úplně zničená. Stejně tak rohový dům na protější křižovatce. Na cestě leží pohozená vojenská bota.

Jedeme do ulice, kde ve dvou sousedních domech bydlí naši známí, evropští diplomati. Před domy jsou vidět rozbité části vybavení, doufáme, že to nejsou zbytky jejich majetku! O několik ulic dál je rezidence kanadského velvyslance, která ale vyrabovaná byla. Strašné! 

Na další fotce pro Tebe známý pohled: vjezd do prezidentské rezidence, kde se pro Vás tak nekonečně dlouho bojovalo, ještě před několika dny bráněný na život a na smrt, teď opuštěný...

Projíždíme kolem okrově natřené zdi, která ohrazuje rezidenci papežského nuncia. Stojí před ní zbytky dvou tanků. Toho se určitě také nenadál! (Postoj Vatikánu byl zpočátku zřejmě odlišný od davového mezinárodního mínění, protože nuncius se jako jediný zúčastnil Gbagbovy prezidentské inaugurace a uznal ho tím v jeho úřadě.)

Pokračujeme k japonské rezidenci, na silnici jsou vidět vraky ohořelých aut. V plotu je díra, kterou Gbagbovy milice pronikly na pozemek, na trávě leží četné zbytky munice i zbraní. (Vojáci se dostali i do domu a na střechu nainstalovali těžké zbraně, kterými chtěli posílit obranu prezidentského paláce. Velvyslance a jeho spolupracovníky se podařilo evakuovat vrtulníky. Slyšela jsem, že byl později dotázán, zda může být jeho rezidence zničena s cílem zlikvidovat ony zbraně na střeše. Prý svolil... Ale moji přátelé potvrdili, že dům stojí, tak těžko říci, jak to bylo.) 

Bulvár Latrille je opět zcela sjízdný, u RTI opět usměvaví a mávající FRCI vojáci. Zajeli jsme ještě k Sococé a byli také v Rue des Jardins. Oba supermarkety jsou opět otevřeny, vyrabovány nebyly. Momentálně už tam také nestojí mnohahodinové fronty, jak tomu bylo ještě před třemi dny. Uvnitř bylo dokonce docela prázdno. Vypadá to, že ještě nedostali žádné nové zboží, což mě ani nepřekvapuje, přesto je tam tooolik jídla, že by se jím uživily nějaký čas celé městské čtvrti. 

Vydáváváme se na cestu domů a míjíme čerpací stanici s nekonečnou frontou. Tam bych teď nechtěla čekat! Po cestě vidíme pár otevřených obchůdků, červená i žlutá taxi. Děti si hrají na ulici. Život s vrací do normálu.

Takže celkově to byla pro mě velmi uklidňující cesta. Ty kouty města, které jsme viděli, byly klidné, lidé přátelští, usměvaví a vtipkující – takoví, jací jsou vždycky... Žádná známka nenávisti k bílým, naopak. Neviděla jsem žádné velké škody, samozřejmě rozstřílená okna, fasády etc. Otevřené jsou už mnohé obchody, restaurace a čerpací stanice. Hodně patrol FRCI, OSN a Francouzů. Pod tímto dojmem opravdu doufám, že vše bude zase brzy lepší. 

Mějte se pěkně a brzy na viděnou...

 wie wir sie noch nie gesehen haben.

Prezident je zajat, ať žije prezident!

V tuto chvíli už celý svět ví, jak oficiálně dopadla politická rošáda na Pobřeží slonoviny. Vzdoroprezident Gbagbo byl zajat v bungru prezidentského sídla jednotkami svého protivníka Ouattary, nic nebrání tomu, aby v zemi konečně zavládl klid a mír... a pak žili šťastně dlouhá léta...ale opravdu jen v pohádkách.

Já mám před očima ještě poslední obraz z cesty Abidjanem v úterý ráno a zprávy, které odtud dostávám, takže na pohádky se mi moc věřit nechce. Navíc jsem viděla helikoptéry OSN a francouzských jednotek, jak zahájily a evidentně uskutečnily útok na prezidentský palác v neděli večer a následně kouř, který se valil z Gbagbovy rezidence. To mi opravdu brání uvěřit tomu, že jednoznačným vítězem událostí v zemi je Ouattara, který se konečně po tolika letech snažení přece jen dočkal vytouženého prezidentského postu. Vítězů bude nejspíš víc, všech těch, kteří s ním spojují své zájmy a plány. V každém případě bylo nezbytně nutné, aby byl Gbagbo konečně smeten, otázka je, jak se situace bude dál vyvíjet a zda se podaří dosáhnout stability v zemi.

Kouř, valící se z Gbagbova paláce

Poté, co mě v pondělí odpoledne informovala kamarádka z Evropy (!), která  slyšela, že Gbagbo byl konečně zatčen, se mě žádná euforie nezmocnila. Bylo zřejmé už od rána, že jeho konec byl neodvratný  poté, co utichl  ruch bitvy kolem jeho sídla. Večer předtím přiletěly helikoptéry obou zúčastněných mezinárodních stran a nastala slyšitelná i viditelná bitva, která nás přinutila strávit noc opět v úkrytu a připravené na vše. Ozývala se střelba, rakety, děla, tanky, obvyklý rejstřík. Po zveřejnění zprávy o Gbagbově zatčení oficiální verze říkala, že město i prezidentská rezidence spolu s naší čtvrtí jsou zcela v rukou Republikánských sil Pobřeží slonoviny, tedy armády, které se nedávno ještě veřejně říkalo rebelové ze severu. Bylo mi jasné, že chci ze země odjet a to co nejdřív, protože když má člověk v národní kinematografii filmy jako Želary, nedělá si žádné iluze. Nejen o vítězích, ale ani poražených, kterých musely být ve městě stovky, se zbraněmi, zklamáním, touhou po pomstě.

Bohužel v této fázi to nebylo jednoduché, protože válečná situace v podstatě skončila, ale letecké společnosti samozřejmě zůstávaly skeptické a do Abidjanu létat nezačaly. Naštěstí zůstali alespoň Francouzi realističtí a dál pokračovali v organizování přepravy cizinců svými vojenskými letadly do Ghany nebo Senegalu. Podařilo se nám se s nimi domluvit, že celá naše skupinka deseti Evropanů s nimi bude moci odletět v úterý v poledne do jedné ze zmíněných destinací. Do které konkrétně se mělo rozhodnout na místě. Horší byla otázka, jak se dostat do francouzských kasáren, kde se zájemci o odlet shromažďovali, protože jejich vojenské jednotky stejně jako OSN byly zaneprázdněné snahou o udržování bezpečnosti v Abidjanu a s transportem nám pomoci  nemohly. Přestože vojenský konflikt skončil, ozývala se stále sporadická střelba  a bylo jasné, že ve městě je spousta zbraní jak mezi Gbagbovými příznivci, uprchlými vojáky, tak  i mezi civilním obyvatelstvem. Rozhodnutí jet do tábora soukromými auty bylo těžké, ale jediné možné a připravilo mi neklidnou noc. Dostalo se nám rady, abychom město projeli brzy ráno, mezi šestou a sedmou hodinou, kdy je nejbezpečněji.

Vyjeli jsme tedy v šest hodin ráno, každý s desetikilogramovým zavazadlem, které je pro podobné lety povoleno, do raního města. Byl to zvláští pocit, po tak dlouhé době opět projíždět Abidjan, podobný, jako jsem měla v transportéru OSN, který nás před čtyřmi dny vysvobodil ze zajetí našeho odstřelovaného domu. Tady bylo horší, že jsem dobře viděla kolem sebe. A tak mi, stejně jako mým spolucestujícím, nemohl uniknout pohled na mrtvolu ve vysokém stupni rozkladu, která ležela hned u silnice. Město bylo celkem vylidněné, na silnicích bylo jen pár aut a chodců, zejména žen, které byly evidentně na cestě za potravinami. Na ulicích bylo vidět vraky ohořelých aut, hory odpadků, rozbité a viditelně vyrabované domy a obchody. Byl to hrozný pohled, protože bylo zřejmé, že tady byli na vině lidé a ne přestřelky a boje jako u nás.

Když jsme konečně dorazili do tábora Port-Bouët francouzských jednotek, všem  spadl první kámen ze srdce. Vystoupili jsme z aut a čekali u brány, až se vyřídí náš vjezd do tábora. K mému překvapení přišel odstrašujícně vyzbrojený a oblečený francouzský voják a požádal nás, abychom čekali v autech, protože v okolí tábora není bezpečno. V kasárnách samotných bylo vše perfektně organizováno a pokud by se nejednalo o vojáky, řekla bych, že by úspěšně mohli pracovat v cestovním ruchu. Bylo vidět, že evakuaci mají výborně připravenou a natrénovanou. Tábor sám působil pro mé nevojenské oči velmi úhledně, čistě a přívětivě. Čekali jsme na prostranství před budovou, na které byl nápis "kostel", naproti bylo několik dokonalých tenisových kurtů. Lidé, kteří měli odlétat, spořádaně přicházeli a za několik hodin nás autobus odvezl na letiště. Dostali jsme dokonce něco jako palubní vstupenky! Zneklidňující byla pouze ojedinělá střelba v blízkém okolí, která se stále ozývala. Zdálo se mi divné, že i tady, kolem francouzského vojenského tábora se potloukají jedinci se zbraněmi a střílí. Po cestě bylo vidět, že lidí, kteří hledali útočiště v táboře je již o mnoho méně, přesto jsem měla ještě v paměti zvěsti o životních podmínkách před několika dny, o stanech plných malarických komárů, s neúnosnými hygienickými podmínkami a chaosem.

Na letišti už čekala vojenská letadla a do jednoho z nich jsme nastoupili. Rozhodli jsme se pro Accru, hlavní město Ghany, let měl trvat asi hodinu. Letadlo pak mělo pokračovat s částí cestujících do Senegalu. 

Musím přiznat, že cesta byla zážitkem, i když ne ve všech směrech jen pozitivním. Už nástup sám, vyklápěcí rampou do "břicha" letadla, byl neobvyklý, uvnitř pak byly provizorně nainstalovány čtyři podlouhlé řady látkových sedadel zavěšených na kovových konstrukcích. Po zapnutí motorů jsem myslela, že už nikdy nic neuslyším, když se letadlo rozjelo a pak prudce stouplo, sesunula se celá řada cestujících dozadu, jak neočekávaně ostrý úhel to byl. Let byl až na neobvyklý hluk dál normální, fascinujcí bylo vybavení a dokonalé a praktické vnitřní  uspořádání letounu. Po necelé hodině letadlo tak prudce kleslo, že jsem si v duchu blahopřála, že jsem v posledních dnech neměla moc co jíst. U jiných spolucestujících to bylo bohužel jinak, ale vojáci byli zřejmě zvyklí a začali rozdávat papírové pytlíčky. Za několik minut poté letadlo zastavilo jako na semaforu, hladce a s přehledem. Byli jsme v Accře.

Dál už to bylo prosté. Na letišti čekaly spousty zástupců firem a různých velvyslanectví, aby pomohly svým kolegům nebo občanům zorganizovat další let. Koupili jsme si letenky do Evropy a šli se najíst do restaurace. Byl to neuvěřitelný pocit, že existují tak blízko destinace, kde se neválčí, lidé chodí klidně po ulicích a jídlo je s penězi běžně dosažitelná věc. Náladu mi poté zkazil telefonát s Abidjanem. Náš dům byl opuštěný,  hlídači se do něj neodvážili zatím vrátit. Podle informace šéfa hlídací firmy byla bezpečnostní situace v  čtvrti katastrofální,  potloukaly se tam bandy vojáků, které rabovaly. Za oběť už padla mimo jiné rezidence kanadského velvyslance, která se nachází také v bezprostřední blízkosti prezidentského paláce. Naprosto mi zhořkl pohled na ghanské noviny, kde na všech titulních stranách byl k vidění Gbagbo, jak v tílku a s opuchlou tváří opouští svoje útočiště.

Druhý den, již v Evropě, jsme se dozvěděli, že náš dům zatím nebyl vyrabován, hlídači i s naším psem se tam vrátili a budou se snažit zůstat. Dnes jsem s nimi opět mluvila, nebyli příliš optimističtí, co se týče situace v Cocody, ale stále přítomni. Moje kamarádka, nezdolná optimistka, která žije s manželem za hotelem Golf mi napsala, že život se tam vrátil do normálu, obchody postupně otvírají, poprvé po dlouhé době si dnes koupili na lokálním trhu čerstvou zeleninu a ovoce. Zdůraznila, že místní lidé k nim byli nadobyčej milí, někteří jim dokonce děkovali, že i v tak nebezpečné době zůstali v zemi. Někteří také vyjádřovali vděčnost nad vojenským zásahem OSN a Francie, bez které by se boje vlekly dál.  Jediné, co ji rozčililo, byl její evropský zaměstnavatel, který se pravděpodobně probudil ze snění a nařídil jí, aby  okamžitě kvůli nebezpečné situaci opustila zemi.

Co se týče nás, jsme v Evropě, manžel by se do Abidjanu měl z řádné a dlouho plánované dovolené, která se poněkud opozdila, vrátit koncem května, já mám letenku na konec června. Pokud se tam vrátím, budu pokračovat v psaní o Pobřeží slonoviny, jak jsem slíbila, ale doufám, že to už bude o zcela normálních a mírových aspektech exotického života.  Tohle drama stačilo...

Lidský faktor

Asi bych  teď měla říci, konec dobrý, všechno dobré. Měli jsme opravdu štěstí v neštěstí, nacházeli jsme sice po několik dlouhých dnů  shodou okolností  přímo na bojové linii současných hlavních bojů v Abidjanu, ale přežili jsme a dostali jsme se včera z nejhoršího pryč.  

Jak jsem se později dozvěděla, pokusily se hned v noci po zásažení a požáru v našem domě francouzské helikoptéry o naši záchranu,  dostaly se ale pod silnou palbu, dvě byly poškozeny a musely akci vzdát. My jsme je  onu noc  v poškozeném domě samozřejmě slyšeli, zdálo se mi, že se opravdu soustřeďují na náš pozemek, ale netušili jsme, co se děje.  Domnívali jsme se, že cílem je zničení tanků, děl nebo co to bylo, co naši lokalitu nejvíce ohrožovalo. 

Dopoledne nám bylo řečeno, že nás helikoptéry přesto vyzvednou a ať se připravíme na evakuaci vzdušnou cestou. Nezbývalo než čekat a doufat, i když myšlenka, o jak nebezpečný manévr se bude opět jednat, nebyla příliš uklidňující. Ale podlehla jsem myšlence, že všechno je lepší než dále zůstávat a nechat se zastřelit, upálit,  zranit nebo zavalit ruinami domu při dalších bojích. Jaké bylo překvapení, když kolem poledne volal maximálně rozrušený manželův kolega, že před sídlem jejich firmy asi tři kilometry od našeho domu stojí konvoj OSN, v jednom z transportérů sedí náš soused v neprůstřelné vestě a tvrdí, že my jsme odjet nechtěli a proto vyzvedli jen jeho!! Nemohli jsme věřit vlastním uším při pomyšlení, že záchrana byla tak blízko a kvůli téhle neuvěřitelné dezinformaci nás minula! Kolega byl naštěstí natolik duchapřítomný, že situaci vysvětlil veliteli transportu, příslušníkovi modrých helem původem z Toga. Jak nám později vyprávěl, rozpoutala se hádka, protože náš soused tvrdil, že my jsme odjet nechtěli (!) a se svým spolupracovníkem, který byl rovněž ve vozidle odmítal, aby se konvoj znovu vrátil do vysoce nebezpečné zóny. Jako zázrakem to velitel evakuační jednotky OSN viděl jinak, nařídil obrat a za půl hodiny bouchal na naše okno  hlídač, že máme okamžitě vyjít před dům. Nemohla jsem tomu věřit, popadli jsme malé zavazadlo a vyběhli po tolika dnech na ulici. Přes euforii, která se mě zmocnila, jsem cítila strach, že nás tam někdo  může  odstřelit, protože celé dopoledne docházelo k ojedinělým přestřelkám kolem našeho pozemku. Podívala jsem se jen letmo na naše kovová vrata a viděla, jak jsou proděravělá nesčetnými zásahy, stejně jako vrata uzavírající prázdný pozemek, přes který neustále procházeli bojující. 

Když jsem uviděla na ulici  vojáky v maskáčích a se samopaly, napřed jsem se lekla než mi došlo, že jsou to příslušníci modrých přileb. Rozvážný Togolan, velitel transportu, se ujistil, že teď už jsou to z  této lokality opravdu všichni, nastoupil k nám do bílého transportéru a dal příkaz k odjezdu. Uvnitř seděli čtyři Evropané, mezi nimi dva naši sousedé. První, ten který podle vyprávění našeho kolegy naléhal, že se transport nesmí v žádném případě  pro nás vracet mlčel, ale druhý, brunátný, zpocený ve své směšně působící bílé ochranné vestě na nás začal křičet, že jsme ho přivedli znovu do nebezpečí, protože se kolona musela pro nás vrátit. Když se uklidnil, začal se mě vyptávat, jak se mi daří a ujistil mě, že na nás celou dobu mysleli, jaké nebezpečné dny jsme prožili! K tomu se nedá prostě nic dodat...  Alespoň jsem neměla čas myslet na to, jak nebezpečnou tratí projíždíme, vzpamatovala jsem se až u vojenského stanoviště na křižovatce, kde se vždycky a také v tuto chvíli nacházeli Gbagbovi vojáci na dobře opevněném a vyzbrojeném stanovišti. Podařilo se mi zahlédnout, jak se pozdravili s velitelem našeho transportu, odstranili zátaras na ulici a nechali skupinu vozidel OSN již počtvrté tento den volně projet. Když jsme zastavili u budovy, kde je manželovo pracoviště, zdálo se mi, že sním. Vystoupili jsme, dostali zavazadlo a měla jsem pocit, jako bych právě vystoupila z autobusu, který mě podle jízdního řádu dopravil z místa A na místo B. 

Z čeho se nám podařilo dostat, jsem pochopila až později. Vede se tak nejspíš všem, kteří mají za sebou podobné zážitky. Později večer jsem totiž zavolala japonskému velvyslanci, který se nachází stále ještě u francouzské jednotky,  že jsme již v bezpečí a aby to řekl  i své manželce, která byla poslední dny se mnou nepřetržitě ve spojení po skypu a snažila se mě alespoň psychicky podpořit. Její muž, který si prožil jistě mezní situaci svého života, mi znovu začal vyprávět, jak se všechno odehrálo. Nepřerušovala jsem ho, přestože jsem rozhovory, kde svoji situaci popisoval, četla mnohokrát. Jeho zážitek byl ve skutečnosti opravdu horší než proniklo do médií. Když vojáci Gbagbovy strany vnikli na pozemek japonské rezidence  a prorazili i dveře objektu samého, uchýlil se velvyslanec se sedmi spolupracovníky do únikové místnosti, kterou byla jeho ložnice. Vojáci prohledali dům a po objevení bezpečnostních dveří ložnice na ně začali střílet. A teď by se jistě zaradovali mobilní operátoři, protože větší reklamu si nemůžou nikdy vysnít. Velvyslance napadlo zavolat ministru zahraničí Gbagbovy vlády, kterého logicky osobně znal a požádat ho o pomoc. Ten kontaktoval  velitele jednotky, řádící v rezidenci a ta odešla... neuvěřitelné, ale pravdivé. V noci, v riskantní akci francouzské jednotky,  byli Japonci dopraveni do bezpečí. Co se stalo s jeho čtyřmi lokálními hlídači, kteří „zmizeli“,  jsem se zatím nikde nedozvěděla. 

Naši dva hlídači, kteří se rozhodli zůstat i nadále v našem domě, od nás dostali klíče a k dispozici všechny potravinové zásoby, které jsou tam nashromáždené jistě na několik dalších týdnů. Když jsme jim dnes volali, řekli nám, že se dům nakonec přece jen rozhodli opustit, protože se tam objevili před  několika hodinami Gbagbovi vojáci a řekli jim, že se údajně očekávají  v této lokalite velké boje. Napadlo nás, že to mohla být od vojáků jen záminka, aby dům mohli vyrabovat nebo se zmocnit obou aut, ale jejich  rozhodnutí jsme naprosto schválili. Odešli  do vzdálenější čtvrti města a vzali s sebou naši dvouletou fenku Teslu, kterou jsme se po zralé, i když těžké úvaze rozhodli nechat v jejich péči. Pomáhali se o ni starat odmalička,  přestože jsou oba muslimové a čekala bych, že by proti psům mohli mit výhrady. Bylo mi hodně těžko u srdce, ale dalo se očekávat, že v nebližších dnech budeme muset zemi letecky opustit a nastala by neřešitelná situace.  Asi by  vypadalo kýčovitě teď vyprávět, jak  s námi Tesla při přestřelkách ležela v úkrytu s hlavou na předních tlapách nebo na mých nohách, chtěla hladit a dotyk její srsti a teplého těla mi pomáhal nepřijít o rozum.  Ale život  někdy nabere různé podoby, mimo jiné i kýče. A tak zatímco proslulý Goro běžel a běžel, naše Tesla je teď někde s burkinskou komunitou a já doufám, že se všichni ve zdraví shledáme.

V současném okamžiku se opravdu jedná o našem okamžitém vycestování ze země. Z naší čtvrti v části kolem prezidenského paláce se podle mých zpráv podařilo OSN odvézt všechny obyvatele, kteří o to měli zájem. Protože nemám k dispozici internet, informovala mě kamarádka, co se psalo na abidjan.net, který shromažďuje všechny zprávy o dění na Pobřeží slonoviny. Údajně podle něj došlo včera večer k útoku na hotel Golf, který jednotky OSN odrazily. Nad Gbagbovým domicilem před hodinou opět intenzivně kroužily helikoptéry. S napětím se očekává, k čemu v nejbližších hodinách dojde. 

Další zásah

Budu opět stručnější, protože po dnešní noci už mě moc nenapadá. Četla jsem včera zajímavé rozbory a komentáře k možnému vývoji situace na Pobřeží slonoviny, o které bych se ráda podělila, ale předpokládám, že moji přátelé čekají hlavně na zprávy o mně a mém manželovi, zejména poté, kdy  jsem včera svůj příspěvek zase tak dramaticky zakončila.

Dramatické to bohužel zase bylo a chybí mi  už nejen slova ale také vojenské termíny, abych naši situaci popsala. Myslím, že na základě předchozích líčení si to každý už umí představit. Náš dům, který se nachází  spolu s dalšími příbytky ponejvíce cizinců a diplomatických zastoupení v abidjanské čtvrti Cocody, byl včera večer opět v centru palby. Od prezidentova sídla, kde se údajně v podzemním krytu skrývá bývalý a podle svého přesvědčení i současný prezident Gbagbo, vycházely střely z těžkých zbraní, z opačného směru jim odpovídala palba podobného ražení. Nás dům byl bohužel mezi nimi a periodicky se otřásal v několikaminutových intervalech. V jednu chvíli jsme slyšeli a cítili, že střela nebo střely zasáhly nějakou zeď domu, slyšela jsem spršku kamenů, pak se  ozvalo  klepání na dveře našich dvou hlídačů, kteří nám potvrdili, že dům byl v horní části zasažen a střepiny lítaly po dvoře. Nabídli jsme jim, aby se si s námi sedli do naší malé chodbičky, ve které jsme se pak snažili doufat, že jsme na nejbezpečnějším místě a spolu s nimi si v sedě zakrývali hlavu při každém následujícím otřesu.

Kolem osmé hodiny místního času palba ustala. Vyšli jsme ven a ve dvoře se válely kotouče černého jedovatě páchnoucího dýmu, podobného, jako když francouzské jednotky v neděli večer odstřelovaly Gbagbovu rezidenci. Bohužel se ukázalo, že střely, které prorazily bok domu, dopadly na malé nepoužívané schodiště, na které je také  přístup z  venku a které používáme jako skladiště. Začalo tam hořet. Manžel a hlídači se snažili požár likvidovat, což bylo ale znesnadněné tím, že na úzkém točitém schodišti vzniklo množství otravných plynů. Asi po hodině se to podařilo, zůstali jsme potom venku, abychom se nadýchali "čerstvého" vzduchu. Všem nám bylo špatně, jeden z hlídačů omdlel, ale vzkřísili jsme ho a pomalu se  dostávali ze šoku. Internet dále fungoval, ale v ČR už byla půlnoc a tak mě naléhavě žádala o odpověď na skypu jen kamarádka, která bydlí ve vzdálenější čtvrti Abidjanu. Když se mě ptala, kdo dům zasáhl, tedy která ze znepřátelených stran, měla jsem kupodivu zase dost humoru na to, abych jí odpověděla, že nevím, protože se zatím na své střely nepodepisují. Přišlo mi to v naší situaci také celkem jedno, roli hraje jen fakt, že obě strany jsou díky okolnímu ochotnému světu dobře vyzbrojené.

Zanedlouho mi napsala, že slyší větší množství vrtulníků, které letí směrem k naší čtvrti. Vytrénovaná zážitky posledních dní dodala, že se jí zdá, že je to podobný zvuk, jako když mělo dojít k útoku na prezidentovy pozice. Pochopila jsem to tak, že myslí francouzské bojové helikoptéry. Za chvíli opravdu začaly nad naším domem a okolím kroužit, trvalo to asi dvacet minut, poté opět odletěly. Znovu jsem je uslyšela ve dvě v noci, kdy opět stály, jak se mi zdálo, dlouhou dobu nad naším domem a pak začaly pálit. Dokážu ten zvuk už také identifikovat, zní to, jak když někdo bouchá rovnoměrně činely. Po hodině byl konec a něco jako klid až do rána.

Ráno se nám dostalo ujištění, že francouzské jednotky plánují naši evakuaci vrtulníky. Opět to ale vidím skepticky, na naší zahradě se nedá přistát, ozývá se sporadická střelba, informace na abidjan.net o situaci jsou velmi negativní.  Teď nám volal opět náš místní známý, že viděl asi tři kilometry od našeho bydliště stát patnáct či dvacet francouzských tanků. Uvidíme, co bude dál.

Nedůvěřivost se vyplácí, ale nepomáhá

Nejasnost a nepravdivé informace o situaci v Abidjanu neznají mezí. A tak sedím (nebo ležím) opět v úkrytu bez oken v našem domě, s notebookem před sebou a píšu další příspěvek v předvečer víkendu. V odpoledních hodinách začaly ve čtvrti, kde se nachází Gbagbův palác a on ve svém bungru osobně, opět tvrdé boje.

Po idylickém předchozím dnu a noci, kdy jsem slyšela jen pár, z mého pohledu už nevinných přestřelek, začala zase tvrdá známá realita, výstřely velkých kalibrů v naší blízkosti, kterou už  podle optimistických prognóz nikdo neočekával. Večer nám sice volal jeden z našich sousedů a vyprávěl, jak se  do domu v bezprostřední blízkosti vjezdu do areálu prezidentského sídla  začali dobývat Gbagbovi vojáci. Naštěstí se ukázalo, že chtěli jen vědět, zda muži, kteří se tam zdržují, jsou členové obvyklé ochranky nebo "rebelové" tedy příslušníci proouattarových Republikánských sil. Poté odešli. To mělo být vlastně dostatečné varování, že tvrzení, že Ouattarovy jednotky mají s výjimkou podzemního úkrytu svého soupeře vše pod kontrolou, nemůže být pravdivé. Podle oficiálních informací měl být celý Abidjan včetně čtvrtě Cocody, kde se nachází Gbagbův palác, obklíčen Ouattarovými jednotkami a probíhat jednání pouze o tom, zda ho vyhladovět, přesvědčit ke kapitulaci nebo  zlikvidovat. Internacionálně uznávaný prezident Ouattara trval na tom, že ho chce živého, což byl problém, který se mohl zdát podstatný jen politikou a mocí posedlým jedincům.

O totálním informačním chaosu svědčil i můj  rozhovor po skypu s manželkou zachráněného japonského velvyslance. Bylo vidět, jaké napětí má za sebou, přestože drama, které se odehrálo v jejich rezidenci, sledovala ze své vlasti. Když mě uviděla na obrazovce, začala prostě brečet. Gratulovala jsem jí k zachránění jejího manžela, které mohli sledovat dokonce lidé v Čechách v televizi, přestože to bylo v noci a neumím si představit, že tam bylo mnoho k vidění. Podle posledních zpráv z médií se měl nacházet v Paříži. To pro ni bylo velké překvapení, protože podle jejích informací se měl nacházet v sídle štábu francouzské vojenské jednotky na Pobřeží slonoviny.  Diplomaticky to zdůvodnila tím, že ho dnes dosud telefonicky nezastihla a tak se mohlo mnoho změnit. Pro mě to byl jen důkaz o tom, že informovanost o stavu místního  konfliktu je katastrofální.

Dopoledne mi vyprávěl jeden známý, majitel malé evropské firmy, kteý bydlí asi 20 km od centra, že k němu ráno do domu vpadlo náhle asi 10 Gbagbových vojáků. Myslel už na nejhorší, ale bylo to jako z pohádky (pro mě až příliš). Vojáci údajně odložili uniformy, zbraně, oblékli si civilní oblečení a zmizeli z domu.  Tentýž člověk poté jel do centra, kde viděl, že velký francouzský supermarket Hayat je opět otevřený a zavalený nakupujícími zákazníky. Projel i přilehlou část města až k hotelu Ivoire a řekl, že se vše navrací do normálu.

Moje uši, které ale zaléhají při těžké střelbě, mě bohužel přesvědčují o opaku. Proto se mi také zdá, že informace opačného ražení budou víc blízké neradostné realitě. Ouattarovy jednotky vůbec nemají město pod kontrolou, navíc nejsou schopny konflikt dovést k úspěšnému konci, přes Ouattarova optimistická státnická prohlášení. Gbagbovi lidé dál drží státní televizi RTI a pokračují v úspěšné propagandě. Tak se také podařilo zmobilizovat jeho přívržence z organizace Mladých patriotů, o kterých jsem už dostatečně často psala. Podle výpovědi jiného našeho známého jim byly dnes  rozdělovány  v progbagbově čtvrti Blokosso u laguny zbraně a terorizují údajně obyvatele v Plateau a Traicheville.

Gbagbův mluvčí v Paříži prohlásil, že jeho prezident sedí pevně ve svém křesle a neuvažuje o předání úřadu, který mu podle voleb náleží. My dále čekáme v centru konfliktu za ostré střelby na několik dní slibovanou evakuaci a obáváme se, co přijde.

Zvuk helikoptér

Situace se  pro obyvatele Abidjanu v blízkosti Gbagbova domicilu   vyvíjí ve čtvrtek ráno tak špatně, jak jen to jde. Včerejší naděje na evakuaci se ukázaly jako liché, podle mých zpráv je naše čtvrť plná dobře vyzbrojených Gbagbových vojáků.  Večer jich bylo větší množství  viděno v nedaleké silně progbagbově  čtvrti Blokosso, kam přišli zcela nenuceně „na pivo“ a jejich motivace dál bojovat se zdála velmi vysoká. Evakuace za tohoto stavu jakýmkoliv způsobem je velmi nebezpečná a technicky riskantní. 

Včera odpoledne jsem se dozvěděla šokující zprávu, o které v detailech informuje dnes také webová stránka  abidjan.net. Do rezidence japonského velvyslance pronikli včera Gbagbovi žoldnéři, protože pozemek má úžasnou vyhlídku z obrovské terasovité zahrady, prorazili  vchod do domu a dostali se na střechu. Podle slov japonského velvyslance, který poskytl dnes několik rozhovorů, se jemu ani jeho sedmi spolupracovníkům nic nestalo, jeho čtyři místní strážci „zmizeli“, jeden byl zraněn. Dům byl po jejich odchodu, cituji: „plný krve a patron, jeho obyvatelé se obávali, že se vojáci vrátí“. Japonsko požádalo Francii o pomoc a v noci ve 22 hodin začaly nad japonskou rezidencí kroužit helikoptéry, které střílely, takže jsme si mysleli, že zahájily znovu také útok na  Gbagbovo sídlo. Nabízela se domněnka, že situaci francouzské jednotky využily, aby znovu zopakovaly útok na Gbagbův palác a další těžké zbraně ve čtvrti, smyslem ale bylo podle dnešních vyjádření zachránit japonského velvyslance. Byla to velice riskantní akce, protože Gbagbovi vojáci i žoldnéři, pravděpodobně z Angoly, stříleli ze všech sil a je to jen zázrak, že helikoptéru s Japonci nesestřelili. 

Chystali jsme se ke spánku kolem půlnoci s vědomím, že ráno opět začne ofenzíva Ouattarových jednotek, které se sice údajně dostaly k branám jeho rezidence, nedokázaly si ale poradit s jejich obránci. V tu chvíli začaly přestřelky mezi vojáky, kteří kroužili kolem našeho domu a tankem, který stojí vzdálen asi 500 metrů  na prázdném pozemku. Trvalo to až do rozednění. 

Od té chvíle je už téměř čtyři vzácné hodiny klid. Probíhají jednání, jak by bylo možno situaci neohroženějších sousedů Gbagbova domu řešit. Nabízí se evakuace s konvojem OSN, ale zdá se mi vyloučené, že by sem dokázal projet. Náš soused, kterému jeho zaměstnavatel nařídil, se takto pokusit dostat pryč, vidí své šance na úspěch 1:1. Já osobně navíc nemám příliš velkou důvěru ve vojenské schopnosti  modrých  přileb.  Naše vyhlídky doma také nejsou nejlepší. Jediný optimistický okamžik je zvuk francouzských helikopter v dálce, i když nevím, kde jsou a co přesně dělají. Jinak je ticho a nikdo neví, co se vlasně děje a co by mělo přijít.

Nemyslím si, že by Gbagbo měl v nejmenším chuť se vzát. V tuto chvílí má jednoznačnou podporu Angoly, v posledních rozhovorech se vyjádřil, že „sice není kamikadze, ale pokud smrt přijde, tak ji přijme.“ Dál se považuje za právoplatného prezidenta Pobřeží slonoviny. 


Právě jsem se dočetla na internetu pozitivní zprávu, že francouzská jednotka Licorne vyjednává prostřednitvím Izraele s Ouattarovými a Gbagbovými jednotkami o možnosti evakuování svých diplomatů. Francouzská rezidence, kde žijí všichni její zaměstnanci, se nachází v bezprostřední blízkosti vchodu do paláce, kde se údajně v podzemí opevnil Gbagbo. Dodává se v ní, že obdržela i řadu dalších žádostí o pomoc. Oznámil to oficiálně francouzský ministr zahraničí. To se mi zdá jako záblesk naděje, pokud se pokusí něco udělat.

Teď je 10,00 místního času, pokračovat budu později.

Celé odpoledne se nedělo nic, byl naprostý klid, který všechny spíš znervózňoval. Vypadalo to skutečně na klid zbraní, ale nikdo netuší, kdo, co, jak nebo proč. Když jsem vyšla ven, zeptal se mě s vystrašenou tváří náš hlídač (v Africe má každý dům pro svoji ochranu najatou některou z četných hlídacích  agentur), zda je pravda, že z japonské rezidence při včerejším incidentu "zmizeli" čtyři jeho kolegové. Viděl je navíc několik dní předtím, když si přišli pro potraviny, které jsme tam posílali. Dozvěděl se to evidentně prostřednictvím své vysílačky, kterou komunikuje s centrálou. Také jsem nevěděla víc, ale bylo mi jasné, kam míří. Navrhla jsem mu tedy, aby se převlékl alespoň do civilního oblečení, aby nezářil svojí žluto-černou uniformou. Našla jsem rychle nějaké tričko a přinesla mu ho. Myslím, že se mu hodně ulevilo, i když z Gbagbových vojáků, kteří by se dostali do našeho domu měl dál stejný strach jako já. 


Internet žádné podstatné zprávy nepřináší, nikdo ze známých žádné nové informace nemá, jednání o evakuaci se táhnou do ztracena. Moje myšlenky pořád ubíhaly k tanku, který číhá v blízkosti našeho domu. Před několika minutami přišla osvobozující zpráva, i když po všech zkušenostech s nepřebernými dezinformacemi ji beru s velkou rezervou: Outtara právě přislíbil, že do Cocody pošle 150 mužů, kteří by v noci měli zaručit klid a pořádek. Představa, že nebudu muset trávit noc na podlaze chodby a představovat si, jak se na mě řítí stěny domu nebo vojáci, je víc než lákavá, ale uvěřím jí, až se stane realitou. 

Ruská ruleta

Dnešní příspěvek bude krátký. Myslím, že už jsem všechny válečné hrůzy dostatečně vylíčila, nechci už nikoho děsit a samotné mi to stačí. Bohužel se potvrdila včerejší špatná zpráva, že vzdoroprezident Gbagbo není ani mrtvý, ani zajatý, ani na odchodu ze své rezidence nebo dokonce ze země. Naopak, že se hodlá bránit dál a jeho jednotky budou dále bojovat, vyzbrojené těžkou technikou.


Dozvěděli jsme se rovněž, že francouzské jednotky do bojů už zasahovat nebudou, že teď vše bude záležitostí Republikánských sil prezidenta Ouattary. Při této zprávě se mi udělalo nevolno, protože jeho vojáci už celé úterý zkoušeli proniknout do blízkosti prezidentského sídla kolem našeho domu, v čemž jim bránili dobře vyzbrojení Gbagbovi vojáci. Byli jsme vyzváni, abychom se pokusili dostat do britské rezidence, která má podzemní úkryt.  Byla ale už noc, naprostá tma a bylo zřejmě, že na křižovatce hlídkují Gbagbovi vojáci. Rozhodli jsme se, že pro takové dobrodružství nám chybí dostatek odvahy nebo chuti riskovat. Žádná ruská ruleta.


Noc byla překvapivě klidná, na Afriku tichá k neuvěření. V osm hodin ráno začal už známý program, takže jsme ztrávili následující čtyři hodiny na zemi v chodbě bez oken, pod těžkou palbou ze všech stran, zatímco Evropa stále ještě věřila v konec téhle historie.
Psychicky nejhorší okamžik nastal, když jsme slyšeli, jak se kulky odráží od fasády domu a sype se sklo v horním patře. Bylo to opět hrozné.


V jedenáct hodin jsme se dozvěděli, že francouzské vrtulníky přece jen na ochranu obyvatelstva v této nejhorší lokalitě zasáhnou, ale nebyla to pravda. Následovala řada dalších informací podobné kvality, jako že za půl hodiny se dá čekat velký výbuch z Gbagbovy rezidence apod. Teď, o půl třetí místního času se situace uklidnila, na výbuch čekáme dosud, nyní se ozývají sporadické výstřely lehkých zbraní.


Odvážila jsem se vyjít do horního patra a obhlédnout škody. Zasaženy byly tři místnosti, kulky rozbily okna, propálily neuvěřitelné obrazce do záclon  a závěsů. Jedna rozbila ještě velké zrcadlo, další prolétla dveřmi do koupelny. Postel v ložnici je poseta střepy, okna proražená na více místech, záclony opět malebně dekorované černě rámovanými dírami. Na nočním stolku pod střepy ležela moje kniha Pan Kaplan má třídu rád...


Eletřina už nefunguje, ale nám stále ještě dodává elektřinu náš generátor, mobilní sítě vypadávají. Informace o dění v paláci nemáme žádné. Zapnuli jsme rádio, ale hraje jen africkou hudbu. Teď nám volal jeden známý, že v jiných čtvrtích, jako je Zone 4, už se zase rozbíhá normální život, obchody otvírají.


Poslední zpráva byla, že se francouzská jednotka pokusí k nám dostat transportéry nebo tanky a evakuovat nás do svých kasáren. Neumím si sice představit, jak se sem chce dostat, starosti mi dělá též, jak se máme dostat  z domu a jak budou reagovat Gbagbovi vojáci, kteří se tu všude těžce vyzbrojení pohybují.
Ale při pohledu do našich horních místností, se sevřeným žaludkem z neobvyklého ticha, si nepřeji nic jiného než odtud být pryč.

Nechval dne před večerem

Ukázalo se, že na to, aby mě přešel humor, bylo ještě brzy. Bohužel. Noc byla samozřejmě hrůzná, myslím, že nikdo ve čtvrti Cocody nedokázal zamhouřit oka. Obzvláště jednotka s dělem za naším plotem a ozvuky jejích hlasů dělaly své. Všechno bylo zhasnuto, světla v zahradách, v domech. Seděli jsme na zemi  ve tmě v místnosti, kterou jsme vyhodnotili jako nejbezpečnější. Boje se pomalu uklidňovaly, i když se stále ozývaly detonace zblízka i zdáli, od Gbagbovy rezidence a periodické přestřelky samopaly. Rozhodli jsme se uložit  na matraci na zem v přízemí a pokusit se usnout, což se mi opravdu nepodařilo. Nervy pracovaly jako o závod. Naší tropickou zahradou se několikrát ozvaly zvláštní zvuky, připomínající něco mezi ptákem a žábou. Přestože fauna je tu přebohatá, něco podobného jsem ještě nezaslechla. Vypadalo to, že si vojáci dávají signály za naší zdí, moje fantazie je samozřejmě viděla v zahradě.   Ležela jsem plně oblečená, s botama na nohách v třicetistupňové noci, protože jsem chtěla být připravená na všechno. 

Ráno kolem půl šesté se najednou rozhostilo překvapující ticho a já jsem na hodinu usnula.   Poté už bylo jako každý den v roce světlo a to vždycky působí optimističtěji. Odpověděla jsem rychle na maily i skypové dotazy a šla  připravit snídani do kuchyně. Ta tam ale zůstala už stát. Okna vedou na velký dvůr, který hraničí s prázdným pozemkem, ze kterého se znenadání ozvala palba, opět samopaly a detonace, které mě přinutily v předklonu proběhnout do chodbičky a  lehnout na podlahu. Rány byly ale tak  blízko, že jsme se raději intuitivně  odplazili do malé místnustky, kde skladujeme smetáky, hadry a podobné propriety. Předtím jsme ještě neopatrně odemkli a pootevřeli mříže hlavní velké místnosti v domě na terasu a tak byl dům přístupný, i když v této situaci to bylo jedno.  Kolem je ještě pořád vysoká betonová zeď. Začalo pravé peklo. Přes prázdný pozemek přicházeli bojovníci – s nejvyšší pravděpodobností Ouattarovy strany, z druhé strany jim v tom chtěli zabránit Gbagbovi vojáci. Rány z lehkých i těžkých zbraní nemohly být blíž. Myslela jsem si, že to je konec. Přes náš dvůr několik metrů od nás probíhaly boje za použití samopalů, panceřových pěstí a těžké artilerie.  Tak to šlo do dvanácti hodin. Vjedné pauze mezi střelbou jsme se odvážili zatáhnout a zamknout mříž, protože jsem neustále měla pocit, že vojáci vpadnou do zahrady a do domu. Před očima jsem neměla nic jiného než, jak už to bývá, fotky  těl na schodišti nějakého domu při bojích na západě země, které jsem viděla na internetu.  

Z hlavní ulice bylo slyšet hlasy vojáků a výkřiky rozkazů. Co se tam ale přesně dělo, jsme se mohli jen domýšlet. Pak  výstřely ustaly  a slyšela jsem je volat něco jako: „On m'a appelé...“ (volali mi ...)  Nastal klid a tak jsme se odvážili podívat na internet,  kde jsme se dozvěděli, že došlo k dohodě o zastavení palby. Pak následovaly samé dobré zprávy:

šéf Gbagbova vojenského stábu pod tlakem  ofenzívy signalizoval připravenost zastavit boje

jeho Republikánské gardy údajně složily zbraně

jeho ministr zahraničí, který se uchýlil na  francouzské velvyslanectví, řekl BBC "Válka zkončila"

Ale u nás nezkončila. Vojáci dál seděli za naší zahradou s těžkými zbraněmi a já jsem propadala panice, kdy vpadnou do domu. Moje kamarádka, která bydlí na druhém konci města poté, co tam byla večer úspěšně rozbombardována vojenská základna,  užívala od rána téměř mírového klidu, se mě snažila uklidnit. Její rady nebyly nelogické: „ Slyšela jsem, že se Gbagbovi lidi rádi spokojí s jídlem, nápoji a nějakými penězi.“ Odpověděla jsem malomyslně, že tedy půjdu připravit pohoštění pro vojáky. Odpověď zněla:“ Udělej to, vážně. Před pár dny přece tvrdili, že vás přišli chránit. Tak to snad půjde eventuelně s jídlem, pitím, etc. Jsou to také jen lidi, kteří mají žízeň a hlad. Určitě to bude lepší než jít proti tanku rovnou se zbraní.“ Bylo mi jasné, že je moje kamarádka idealistická pacifistka, ale protože jsem znala její vyjednávací schopnosti s Mladými partioty z posledních týdnů a vůbec znalost místní povahy, dala jsem jí za pravdu. Shromáždila jsem tedy na stůl všechny peníze, kterých jsme doma neměli bohužel zrovna moc, plechovky coly, fanty, láhve vody, čokolády a vše, co jsem dokázala najít k okamžitému pozření. Připadala jsem si sice jako blázen, ale jak říká přísloví, účel světí prostředky.

Pak jsme se odvážili na dvůr. V betonové zdi, za kterou stáli a stříleli Ouattarovi lidi, byla deseticentimetrová díra, kterou prolétla střela, pokračovala jakoby vysoustruhovanými dírami železnými vraty a urazila kus protilehlé zdi. Z druhé strany byla zeď poznačená dalšími kulkami, jedna prolétla střechou přístavku nad zaparkovaným autem a zaryla se do zdi. Zeď kolem byla také odírkovaná. Bylo téměř nepochopitelné, že auto zůstalo nepoškozeno. Začala jsem dělat fotky, dívala se dírou na romanticky zarostlý pozemek, kterým přišli Ouattarovi vojáci, slunce svítilo, zdálo se, že je všechno v pořádku.  A pak se ozvala střelba. Vletěla jsem do domu a lehla si na zem na již osvědčené místo. Opakoval se zážitek z odpoledne, z romantické džungle létaly střely, které mě zase vracely myšlenkami do říše stínů. Volalo a skypovalo nám množství lidí, kterým jsme odpovídali z  polohy na břiše a kteří nechápali, co se děje, když se Gbagbo každou chvíli vzdá. Ale u nás lítaly střely z jedné strany pozemku na druhý a my měli tu pochybnou výsadu, nacházet se uprostřed. 

Přestože všichni srší optimismem, informace jsou opět zmatené, některé pozitvní:   Gbagbo se odevzal do ochrany OSN,  konvoj francouzských tanků je na cestě k rezidenci, aby ho vyzvedl poté, co se vzdal, ale ne prezidentského úřadu. Jeho elitní vojenské oddíly mají odevzdat své zbraně do rukou OSN. 

Další naprosto negativní: Gbagbo nekapituloval a v žádném případě se nehodlá vzdát svého prezidentského úřadu. Opevnil se v bungru své rezidence s hrstkou dobře vyzbrojených věrných, jeho jednotky zatím dodržují klid zbraní, zatímco Ouattarovi přívrženci slaví vítězství. 

Nevím, co si o tom mám myslet a už nemám sílu pátrat po dalších informacích. Jen doufám, že alespoň tahle noc bude klidná, protože čtvrti se pořád ozývá střelba. 

Útok

Jakoby se obě nepřátelské strany, muslimská (přívrženci prezidenta Ouattary) i křesťanská (Gbagbo) rozhodly zachovat v neděli klid, zažili jsme téměř idylický den. Předchozí sobotní večer sice  nakonec vyústil v dramatickému finále, protože jsme dostali znenadání  zprávu, že za okamžik dojde k očekávanému útoku na Gbagbovu rezidenci v naší čtvrti Cocody a tak  jsme okamžitě zamířili  k našemu překvapenému sousedovi, abychom se ukryli v jeho sklepě. Další informace říkala, že útok byl odložen a následující, že se nebude ten večer vůbec konat. Takže apríl, přestože s jednodenním zpožděním. Nehledě na zpoždění celkové, vezmou-li se úvahu  prohlášení  ze čtvrtka, že „příští den bude mít Pobřeží slonoviny nového prezidenta“. Zprávy jsou vůbec velmi dezorientující, je těžké se na nějaké spolehnout, internet, televize a ústní propaganda vedou k naprostému chaosu a neklidu mezi cizinci v Abidjanu.

V sobotu večer byl poté slyšet mohutný halas od Gbagbovy rezidence, kam jeho ministr mládeže  Charles Blé Goudé  svolal nejen Mladé patrioty, kterých je vůdcem, ale i všechny Gbagbovy příznivce z blízkého okolí, aby pomohli svého prezidenta chránit. Podle informací na internetu a fotografií tam bylo i mnoho žen a mladistvých. Jejich mohutný halas a skandování hesel bylo slyšet dlouho do noci a působilo velmi sebevědomě (a nahánělo strach). Každému bylo jasné, že se jedná o živý štít, který má za úkol  útočníkovi znesnadnit letecký nebo  pozemní útok na Gbagbovo sídlo. Ráno jsem se pak dočetla, že stovky těchto lidí kolem něho utvořily živý řetěz, aby skutečně útokům zabránily.

V neděli ráno kroužily dobrou půlhodinu nad stejným územím helikoptéry OSN a Francouzů, které byly, jak se mi zdálo,  opatřeny raketami, ale k ničemu nedošlo. Měla jsem pocit, jako by si "obhlížely" terén nebo prostě jen varovaly. Podle místních zpráv se konala na Gbagbově teritoriu nedělní mše a televize RTI ho dokonce ukázala, jak poklidně popíjí na terase čaj. Mši jsem slyšela na vlastní uši, ten čaj jsem neviděla a umím si představit, že to mohl být starý záběr, protože není úplně jisté, kde se „vzdoroprezident“ nachází, i když vše napovídá tomu, že je skutečně ve své rezidenci.

Odpoledne nás zastihla prosba  rezidence japonského velvyslance o potravinovou pomoc, protože se na  jejím území shromáždili neočekávaně lidé, o které se teď musí postarat. Probrali jsme  své zásoby a poslali jim velkou krabici plnou rýže, špaget, cukru apod. Problém je samozřejmě v tom, že v naší čtvrti není možné vyjet či vyjít nikam  na větší nákupy, je to prostě životu nebezpečné. I když jak jsem slyšela, posílají si  jiní „obležení“ místní spolupracovníky nebo známé nakoupit vejce a ovoce. Koupit se dá i místní typický teplý pokrm, který vaří za normálních okolností na ulicích ženy v obrovských otevřených hrncích. Nevím, kde vaří teď, ale viděla jsem dopoledne místní obyvatele, jak chodí s miskami jídla. Dnes dokonce otevřel na obchodní třídě Rue des Jardins jeden supermarket, kolem kterého se shromážilo okamžitě asi 500 lidí. Ochranka pouštěla zákazníky dovnitř jednotlivě, aby zabránila chaosu.  Jiná situace bude určitě v hustě zalidněných čtvrtích jako Abobo, Adjamé nebo Koumassi. Hodně lidí už také měsíce nedostalo platy, banky nefungují, zaměstnavatelé odjeli, nikdo neplatí. 

Kolem páté hodiny mě zmrazilo známé dunění a skřípění, jak se do naší ulice valil  opět tank. Tentokrát jeho posádka dávala jasně najevo, že není přístupná jakémukoliv kontaktu a střílela kolem sebe výstražně také samopaly. Zamířila opět na lagunu a během jedné hodiny vícekrát vypálila. Stejný manévr provedla i v pondělí. Samozřejmě, že to nahánělo strach a rány jsou to pro civilistu  strašné, na druhou stranu si optimista mohl říci, že Gbagbo patrně nemá dostatek vojenské techniky, když k zastrašení posílá jednou denně tohle monstrum. 

Mezi pozitivní zprávy dne patřilo, že francouzská jednotka Licorne převzaly kontrolu mezinárodního letiště. Navíc byl jejich stav posílen  po pátečních 150 o dalších 350 můžů, takže nyní jich je v Abidjanu  1 400.  Velký chaos způsobila prohlášení francouzské vlády, že začne shromažďování jejich občanů. Většina  cizinců si to vyložila jako počátek evakuace a propadla panice, protože se kdekoliv shromažďovat, pokud to není hned za rohem, je nemožné. O skutečnou evakuaci se ale zatím nejednalo, zdá se mi, že to bylo v tu chvíli  spíš politické prohlášení. Přesto mi psala vyděšená kamarádka, která odjela i s dítětěm před třemi týdny do Francie, co bude s jejím mužem, místním učitelem, který nemá na rozdíl od nich francouzské občanství. Z internetu jsem se dozvěděla, že ale přesto 167 Francouzů a Libanonců odletělo francouzským vojenským letadlem ze země, také OSN posílalo své zaměstnance vrtulníky pryč z Abidjanu. Dnes bylo znovu na internetu prohlášení, že Francie zatím evakuaci v rozsahu jako v roce 2004 z Abidjanu nebo v roce 2006 z Libanonu nechystá. 

Večer přinesla televize RTI, kterou má stále ve svých rukách Gbagbo, prohlášení typu:“ Muži Sarkozyho připravují na Pobřeží slonoviny genocidu jako ve Rwandě“, „Vyjděte do ulic a obsaďte je, Francouzi okupují letiště, jsme v nebezpečí“. Proti tomu postavila Ouattarova strana zákaz vycházení od poledne do šesti hodin do rána s tím, že kdo bude přistižen na ulici, bude považován za Gbagbova straníka. 

Noc na pondělí proběhla jako obvykle s ojedinělými výstřely různého kalibru, na které jsem si po několika nocích chtě nechtě trochu zvykla. 

Pondělí překvapilo zprávou, že vrchní generál Gbagbovy armády Mangou, který se před několika dny uchýlil na Jihoafrické velvyslanectví s celou rodinou, se vrátil zpět k svému nejvyššímu veliteli. Slyšela jsem, že to vysvětlil tím, že musí splnit svoji vojenskou povinnost. Tomu odpovídalo prohlášení jeho poradce v televizi, který to komentoval:“ Naším plánem je bránit instituce země před všemi nepřáteli, rebely, žoldnéři, OSN (!) a všemi těmi, kteří útočí proti institucím republiky pod vedením prezidenta Gbagba“. Překvapivý obrat.

Večer v 17,15 se zatáhlo, začal tropický liják, padala tma  a do toho se ozvalo několik hromových úderů. Byla jsem přesvědčena, že to je bouřka. Ale byl to začátek útoku na Gbagbovy pozice. Přišlo to tak rychle, že jsme nestihli ani odejít k sousedovi do sklepa. Ze směru prezidentského paláce se ozývaly detonace, které nám otřásaly domem jako při zemětřesení. V naší ulici se usadili evidentně  obránci  a vydatně přispívali střelbou  různých kalibrů. Také tank zaujal opět svoji pozici, jak jsme dokázali lokalizovat ale až po třech hodinách, když přešlo nejhorší. Kamarádka, taktéž Evropanka, která žije asi 10 km od nás, za novou čtvrtí Riviera III a které jsem se zeptala, zda u nich je klidněji, mi na skype napsala: „Je tu peklo. Myslíme, že útočí na Akopeudo. Extrémní detonace. Útok ze vzduchu. Sedíme pod stolem s helmami na hlavách.“ (Akopeudo je vojenská základna) Já jsem jí odpovídala, ležíc na zemi v chodbičce přízemí domu. Opět absurdita, útok jako z válečné učebnice, ale elektřina, internet, voda, všechno funguje. Bezesporu také díky blízkosti prezidentského paláce. Mohla bych své kamarády v Evropě nechat spoluposlouchat to šílenství, ale není o co stát. 


V 19,00 rádio začalo hrát ivorijskou státní hymnu l'Abidjanaise. Pak  mluvil mezinárodně uznávaný prezident Ouattara.  Vyzýval Gbagbovy spolubojovníky a straníky, aby přešli na jeho stranu, zabránili krveprolití, poukazoval na demokracii, svobodu apod.

Teď je deset hodin večer. Celkově je situace "klidná", ale bohužel za naším plotem stojí tank a asi skupina vojáků, kteří každou chvíli spustí palbu. Nejhorší moment nastal , když zaútočili na helikoptéru. Podle zvuku se zdálo, že jí zasáhli. Teď se mi opět zastavilo srdce, když odpálili raketu, napřed zlomek sekundy syčení, pak ohlušující rána... Vzápětí se mi dostalo vysvětlení, že raketu odpálila helikoptéra. Když jsme se odvážili vyjít před dveře, měli jsme před sebou  dvůr naplněný oblakem štiplavého tmavého dýmu, který se táhl od prezidentské rezidence.

Noc se pokusíme přečkat na zemi přízemní místnosti. Vedle našeho domu se bojuje o přístupovou cestu k Gbagbovu paláci.

Definitivně mě přešel humor.

Další den

Noc v rezidenční čtvrti Cocody v blízkosti paláce prezidenta Gbagba, který se tam údajně zdržuje, byla klidnější než ta předešlá. Místní zdroje sice zmiňují silné noční boje v této lokalitě stejně jako v Plateau, kde se nachází administrativní centrum Gbagbova  úřadu, ale slyšet byly jen ojedinělé výstřely samopalů a vzdálené ohlasy těžších zbraní. Mezi první a druhou hodinou střelba zesílila, vypadalo to na přestřelku mezi vojáky, hlídajícími Gbagbovu rezidenci a Ouattarovými příznivci.

Ráno byly zveřejněny další apely vůči Gbagbovi a jeho klice, aby nehnali město do krvavého rozhodujícího střetnutí. Mezi vyzývajícími bylo také CÉDÉAO (Společenství západoafrických států). Odpovědí Gbagba byl výzva, zveřejněná jeho vojenskými zástupci prostřednictvím televize RTI (Radio Télévision Ivorienne) k mobilizaci oddílů na ochranu svých institucí – sídla prezidenta v Cocody, sídla jeho úřadu v Plateau a zmíněné televizní stanice, o kterou se vedou boje se střídavými úspěchy již několik dní. 

Mezinárodní výbor Červeného kříže oznámil, že na západě země došlo k násilnostem mezi jednotlivými etniky, které měly za následek nejméně 800 mrtvých.  V jeho zprávě se uvádí, že překvapující byl rozsah a brutalita vraždění. Jeden z cizinců, který žije v zemi už téměř třicet let, nám po telefonu vysvětlil, že v regionu města Duékoué, kde k incidentu došlo, podobná rozsáhlá genocida proběhla také v roce 2004 a podle jeho slov „tam byla řada nevyřízených účtů z té doby“. Stejně jako v Abidjanu dochází k zneužívání situace  momentálního  bezvládí, kdy  chybí pořádkové síly, které by jakýmkoliv násilnostem bránily. 

Počet cizinců v kasárnách francouzské jednotky Licorne Port-Bouët nedaleko abidjanského mezinárodního letiště se zvýšil na 1 400, vedle francouzských státních příslušníků tam našli útočiště Španělé, Italové, Libanonci a jiní. Občané dalších států se ukryli na  svých velvyslanectvích. Podle posledního vyjádření nehodlá Francie přistoupit k evakuaci svých občanů a dalších cizinců z Pobřeží slonoviny, jako tomu bylo v roce 2004, kdy odtud bylo evakuováno na 25.000 osob.  Další její prohlášení ale bylo optimističtější, francouzské jednotky mají chránit své a další cizí občany v Abidjanu. Ve čtvrti Zone 4 patrolovaly  již  včera a snažily se bránit rabování, ke kterému tam bohužel ve velkém dochází.

Jiná situace je v Cocody, části Abidjanu s Gbagbovou rezidencí, která je v rukou jeho ozbrojenců a která podle jejich prohlášení dosud bez problémů odrazila všechny útoky. Asi před hodinou jsme zažili  další šok, když se na malou křižovatku sousedící přímo s naší zahradou, postavil tank místní armády a vypálil několik zkušebních výstřelů přes lagunu. Byly to strašné rány, na které jsou zřejmě vojáci zvyklí, ale já jsem málem upadla. Gbagbovi vojáci byli ale překvapivě přístupní komunikaci s obyvateli převážně diplomatických rezidencí, kteří se váhavě přiblížili a prohlásili „přijeli jsme vás chránit“. Při pomyšlení, že by se zde měla odehrát  část bitvy s blížícími se Ouattarovými jednotkami asi nikomu nemohlo být dobře. Začaly se množit dohady a spekulace, zda Gbagbo nechce využít diplomatickou komunitu jako rukojmí, protože se zdá, že v tuto chvíli je mu každý prostředek dobrý. Naštěstí vozidlo i s vojáky asi po hodině své stanoviště opustilo. Na rozloučenu vypálilo ještě několik ran, při kterých se třásly stěny.


V současné chvíli je slyšet silná těžká střelba, která není bezprostředně blízko a přestřelky lehčích zbraní od prezidentské rezidence. Jsou odtud slyšet i hlasy, jako z amfiteátru. Doufám, že už nebudu mít jinou možnost hrát si na válečného reportéra a fotografa.